Postmodernismus, liberalismus, konzervativismus a 'nový řád světa'

Posokratovské rozpolcení na zdravou a nezdravou (demokratizační a nedemokratizační) filosofie nikdy nepřekonala a je to jednou z hlavních příčin, proč počínaje koncem 19. století začala za ostatními humanitními obory zaostávat. Již v první polovině 19. století k tomu přispěl i Auguste Comte, neboť jak napsal T. G. Masaryk, „začal s kritikou mýtu, aby nakonec vyfantazíroval celou positivistickou filosofii“. Comte se dopustil i jiné závažné chyby: psychologii na rozdíl od sociologie nezařadil mezi vědy.

Problém naprosté většiny významných filosofů nebyl v úrovni jejich myšlení či v jejich inteligenci (ta byla vesměs mimořádná), ale v jejich osobnostech - v jejich ‚psychologii‘. Filosofie jim byla prostředkem k ‚vzlétnutí‘ do výšin‘, a podobně jako v teologii, politice a umění se v ní prosazovali především problematičtí a psychicky nevyrovnaní jedinci, trpící neurotickým přetlakem, zbytnělým Já a ‚bělmem na očích‘ (jak by řekl Karel Havlíček). Typický příkladem je i „poslední velký filosof“ Ludwig Wittgenstein, který trpěl depresemi, potlačovanou agresivitou a neuspokojivými mezilidskými vztahy.

Je to ovšem problém nejen významných jedinců, ale je to problém mnohem obecnější – je to de facto problém celého lidstva a celých lidských dějin: daleko častěji se prosazují lidé psychicky disharmoničtí a nezdraví na úkor lidí psychicky harmonických a zdravých. Naposledy to dokládá nástup postmodernismu, který ukončil ‚zlatá šedesátá‘ léta 20. století, splynul s neoliberalismem a neokonzervativismem a nastolil ‚nový světový řád‘.

Koncem devatenáctého století, pod tíhou neustále narůstajících zdrcujících argumentů se zdálo, že „bůh je mrtev“ a že i ostatní iracionalisté jsou definitivně poraženi; záhy se však početně a zejména propagandisticky znovu vzchopili, což vedlo nejen k novému vzestupu teologie, ale též  ‚modernistických‘ věroučných ideologií, jakými byly fašismus, nacismus a komunismus. Pro všechny tyto ‚myslitele‘ platilo Demokritovo „ne všichni vzdělaní lidé jsou moudří“. I proto se filosofie stále víc uzavírala sama do sebe a ztrácela podobně jako teologie (kterou však přece jen přemohla) své dřívější společenské opodstatnění a uplatnění; kolísala nahoru i dolů, dál se štěpila, osvěcovala i mátla, aby nakonec klesla kamsi dolů, nahrazována ‚nižšími‘ humanitními obory, které ovšem bez ní ztrácely vzájemnou propojenost a integritu.

Základní problém je tedy v samém člověku. Tkví v jeho iracionálních, biologických, zvířecích a dávných historických kořenech - „za vším hledej člověka“. Je až zarážející, jak tuto skutečnost filosofové i ostatní humanitní vědci dodnes přehlížejí - jak nedoceňují, řečeno opět slovy T. G. Masaryka, že „rozum člověku dodnes nevládne“. Nedostatečné přihlížení k psychologickým faktorům se vymstilo nejen Comtovi, ale též většině myslitelů 19. století včetně Marxe – neuvědomili si, že jejich představy o pokroku jsou nereálné.

Zejména v případě Marxe to mělo katastrofální následky. Představy jiných, kteří naopak lidskou iracionalitu přeceňovali - biologistou von Liliendorfem počínaje a dekadentem Nietzschem konče - vyústily v snad ještě katastrofálnější Hitlerovo „příroda je krutá a my budeme také“. (Nietzsche je dnes, stejně jako jeho přítel Richard Wagner, s nímž se ovšem nakonec příkře rozešel, označován za inspirátora fašismu a nacismu. Také ovšem postmodernismu, „útoku na zdravý rozum“, který ruku v ruce s neoliberalismem a neokonzervativismem těžce poznamenal nedávnou dobu i současnost.)

První postmodernisté se objevili po konci 2. světové války. Reagovali na hrůzy které způsobila a na nové, tíživé rozdělení světa na Západ a Východ. Přehlédli, že modernismus byl ve filosofii a ideologii pokrokový, paušálně se odvolali na důsledky fašistických, nacistických, stalinistických a jiných „jediných pravd velkých vyprávění modernismu“, a že 2. světová válka byla ve skutečnosti stejně jako 1. světová válka světovou revolucí a posílila demokratické uspořádání světa.

Vytvořili koncept rozmělněné pravdy, který se v do veřejnosti rozšířené zvulgarizované podobě promítl do tvrzení, že pravda neexistuje (a každý ji proto může pojímat po svém a dělat si co chce, čímž jen dál prohloubili desintegraci humanitních věd). Toto tvrzení navíc popírá samo sebe, stejně jako tvrzení „uznáváme pluralitu, náš postoj k ní je však nepluralitní“. Jediná plně obhajitelná teze je totiž „neexistence pravdy neexistuje“. (Tyto postoje ovšem naštěstí nikdy zcela a obecně nepřevládly a řada postmoderních filosofů si vytvořila pojistku v podobě neodmítání modernismu.) Pro postmodernismus je též charakteristické, že odmítl nadřazenost racionality. Tím, že zrovnoprávnil pluralitu názorů a různých úhlů pohledu, přispěl též k všeobecnému uvolnění morálky.

Po pádu sovětského Východního bloku se k postmodernismu přidali i ‚rudí pravičáci‘, kteří z noci na ‚den‘ otočili a jejichž krédem se stalo liberalistické „státe nezasahuj“ (hlavně do mých podvodů), podobně jako čínští ‚maoističtí pravičáci‘ a většina ostatních viditelných i neviditelných, národních i světových ‚hybatelů‘ a vládců. (V USA ničí demokracii i volební systém, založený na kapitálu - proto ani Clinton ani Obama ‚nic nezmohli‘, proto nezvítězil Gore atd.)

Postmodernismus sice uvolnil a tím i obohatil umění, na druhé straně to ovšem vedlo k svévolným přístupům k umělecké tvorbě. Uvolněním tržních mechanismů přispěl k posílení všeobecného egocentrismu a sobectví a k úpadku vzdělanosti obyvatelstva.    

Je přirozené, že postmodernismus od počátku vyvolával kritické, byť bohužel dodnes nepřevažující reakce. Některé, jako například koncept „postmoderní moderny“ německého filosofa Wolfganga Welsche[1] vyšly ze snahy omezit či překonat rozrůzněnost a rozporuplnost postmodernismu. Americký sociolog Jeffrey Alexander vystoupil v roce 1994 s konceptem neomodernismu[2] a upozornil zejména na jeho univerzalistické a demokratizační možnosti. S pojmem neomodernismu pracoval již v roce 1955 též jiný významný sociolog Zykmunt Bauman, ale jen okrajově[3]. Široce rozpracován je naopak koncept „druhé moderny“ německého sociologa a sociálního filosofa Ulricha Becka[4], avšak neopírá se o Masarykovy a Popperovy nejnosnější teze a mnoho nového nepřináší. Nově vznikající ideové proudy, postpostmodernismus a meta, ultra či hypermodernismus, jsou dosud nevykrystalizované.

Nic toho nezabránilo vytvoření ‚nového světového řádu‘. Je příznačné, jak se obsah a smysl tohoto pojmu v průběhu 20. století měnil a nakonec zvrátil či zvrhl. Jako první ho použil americký prezident Woodrov Wilson, modernista, demokrat a humanista (proto se stejně orientovanému Masarykovi podařilo ho v roce 1918 přesvědčit, že další existence feudálního-teokratického Rakouska-Uherska je neúnosná), když prosazoval myšlenku Společnosti národů, která měla zajistit mír a porozumění mezi národy.

Společnost národů, po roce 1945 Organizace spojených národů, ovšem nikdy nedosáhla významu, který jí její demokratičtí a modernističtí iniciátoři chtěli připsat, neboť narazila na reakční, konzervativní a po roce 1970 i postmodernistické a neo‚liberální‘ síly. (Svobodní-nemanipulovaní - byť mnozí jen zdánlivě, neboť jsou ovládáni Freudovým Ono - jsou dnes již jen ti nejmocnější jedinci.)

I tyto reakční síly působily a působí v dějinách ‚věčně‘, a to nezávisle na tom, zda a nakolik byly či jsou viditelné. V průběhu 20. století se postupně stávaly (podobně jako mafie) stále skrytější, sofistikovanější a stále víc využívaly demagogické propagandy.

Jedná se o peněžně nejmocnější jedince a uskupení, jejichž prvořadým zájmem je trvalá, bezohledná a bezbřehá expanze. Jsou to ti, kdo nyní více či méně viditelně ovládají celý svět a které americký spisovatel Kurt Vonnegut[5] označil za psychopaty. (Je zřejmé, komu vadil Martin Luther King, je méně zřejmé, komu vadili bratři Kennedyové a je nezřejmé, komu vadil - objektivně vzato příliš levicový - John Lennon?)

Lze oprávněně tvrdit, že to byli ‚oni‘, kdo zavinili 1. i 2. světovou válku, kdo především těžili ze studené války a kdo v USA prosazovali stále morálně i věcně méně obhajitelnou politiku „světového četníka“, jak se to mimo jiné projevilo ve válkách proti Iráku a v Afganistanu, které USA zavedly do slepé uličky a popudily proti nim téměř celý islámský svět. Kromě jiného je to dalším důkazem, že vadné ‚pouhé‘ teorie a ideologie mají nutně přímé vadné následky – zde zjednodušeně řečeno s Masarykem, že „násilí plodí násilí“. Tyto a jiné války, podporující zbrojení, nakonec USA zásadním způsobem oslabily, neboť je ze světového věřitele proměnily v téměř fatálně zahlceného dlužníka, což bylo i jednou z hlavních příčin poslední celosvětové hospodářské krize a nepřímo to posílilo jejich rivaly Čínu a Rusko.

Kritici nového světového řádu tvrdí, že nepatrná hrstka nadnárodních, zejména finančních elit programově ovládá a manipuluje svět, že ho neúprosně vykořisťuje a že se snaží o dosažení ‚uzavřené společnosti‘ vedené jedinou světovou vládou. Ovládá mainstreamová media, která veřejnost udržují v nevědomosti, zaplavují ji nepodstatnými a protichůdnými informacemi, konzumními hodnotami, bezobsažnou zábavou („dej lidu chléb a hry“) a workoholismem („výroba pro výrobu“, „pro stromy nevidět les“) a relativizující morálkou. Výsledkem je neustálé zhoršování prakticky všech ukazatelů psychického zdraví obyvatelstva. 

Lze sice namítnout, že elita může znamenat i elitu ideovou – že mezi nejmocnějšími lidmi se nacházejí i lidé soudní a široce vzdělaní, tj. ti kdo ‚vědí‘; vývoj světa v posledních desetiletích však tuto námitku vyvrací. Svět se dál polarizuje a je ohrožen přelidněním (velmi chudí se množí víc než velmi bohatí), ‚elita‘ však proti tomu nic nedělá nebo dělá jen málo. Jakoby čeká, až se vše vyřeší válkou či válkami, nemocemi nebo ekologickou katastrofou. 

Kdo tedy má vládnout světu? Má to být nesoudný a nevzdělaný lid, nebo (ne)soudní a (ne)vzdělaní mocní? Demokracie se ukazují jako naivní, neboť se nikdy trvaleji neudržely, avšak stejně naivní je i současná totalitní světová pseudodemokracie, neboť ani ona nemá naději na déletrvající úspěch.

Neprosadil se Sokrates s ozdravováním společnosti zdola ani Platon s postulátem „nebude konce běd, dokud se filosofové nestanou králi nebo králové filosofy“.

Jediným řešením je ozdravování společnosti, která pak vychová dostatek silných soudných-vzdělaných jedinců a skupin. Neboť jak (opět) říká Masaryk, „demokracie potřebuje vůdce, ne pány“. A nic lepšího než demokracie ‚na světě‘ nebylo a není.

Demokracie (otevřená společnost) nepotřebuje žádné přívlastky (sociální, liberální aj.), neboť je jen jedna – vyvážená a podložená morálkou, ‚otevřenými‘ lidmi a humanitní vědou makro či ‚world‘ ekonomií.)

Osvěta a ozdravování společnosti znamená sice nesmírně zdlouhavou a téměř beznadějnou cestu, avšak jedinou možnou.   

[1] Wolfgang Welsch, Naše postmoderní moderna, Zvon, Praha 1994

[2] Alexander, Jeffrey C., Modern, Anti, Post, and Neo: How Social Theories Have Tried to Understand the ‚New World‘ of ‚Our Time‘, Zeitschrift für Sociologie 1994, 23, No 3.

[3] Zykmunt Bauman, Úvahy o postmoderní době, Sociologické nakladatelství, Praha 1955.

[4] Ulrich Beck, Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně, Sociologické nakladatelství, Praha 2004

[5] Kurt Vonnegut, Muž bez vlasti, Jota, Brno 2006