Prohlášení Charty 2012

Slovo charta znamená listinu, dekret závažného politického významu; v našem českém, a dnes do jisté míry i celosvětovém povědomí však znamená též to, co mu  vtiskli zakladatelé Charty 77: hnutí lidí různých politických názorů a orientace, které spojuje úsilí o nápravu politických a společenských poměrů. Dnes jsme v podobné situaci, v jaké se před pětatřiceti lety nacházeli první mluvčí Charty 77, reformní komunista Jiří Hájek, nadstranický filozof Jan Patočka a středově orientovaný intelektuál Václav Havel. Politická orientace dalších mluvčích a zejména signatářů Charty byla ještě širší, přesto se však dokázali mezi sebou shodnout a táhnout za jeden provaz. Poučme se z toho. Poučme se též z jedné z nejpříkladnějších epoch našich dějin, z národního obrození a následujících národních zápasů. Chtějme být stejně „směšní“ jako naši první buditelé, když se snažili oživit zdánlivě mrtvý český jazyk, buďme stejně směšní jako Masaryk, když se sám a téměř bez prostředků rozhodl bojovat proti zdánlivě všemocnému Rakousku-Uhersku, buďme stejně směšní jako Hájek, Patočka a Havel, když se rozhodli bojovat proti zdánlivě stejně všemocnému a mocensky „dokonale“ zabezpečenému komunistickému režimu.

Naše společnost je dnes utlačovaná a frustrovaná podobně jako v nejchmurnějších údobích minulosti; jak říká filozof a sociolog Václav Bělohradský, je ve stavu „tekutého hněvu“. Je ovšem pasivní, po více než sedmdesáti letech nacistické, komunistické a postkomunistické totality vykořeněná, zdegenerovaná, zdepravovaná, nemocná; spí v umělém, demagogiemi, lžemi a podvody navozeném spánku.

Pokud se nyní objevují noví buditelé, jsou nejednotní. Naši intelektuálové jsou, jak říká publicista Jan Miessler „generálové bez vojska“, různé spontánně vzniklé iniciativy jsou převážně rozptýlenými „vojsky bez generálů“. Nová totalita - stejně jako rakousko-uherská, nacistická a komunistická - na to hřeší, spoléhá na to, i ona si myslí, že je neporazitelná.

Je obtížné odhadnout, jak se bude česká a celosvětová politická situace v blízké a zejména ve vzdálené budoucnosti vyvíjet. Je téměř nemožné odhadnout, zda dojde k dílčím nepokojům, k dílčím či rozsáhlým revolucím nebo zda dokonce nedojde k válkám.

Jedno je však jisté: musí dojít k evoluci, k Havlíčkově „revoluci srdcí a myslí“. Takové evoluce bude ovšem možno dosáhnout jedině neustálou a neumdlévající osvětou, vzděláváním a sebevzděláváním.

Vyzýváme proto vzdělané občany, duchovní i laiky, aby obnovili masarykovskou „drobnou práci“: aby v duchu a smyslu českých dějin začali organizovat humanitně a etisticky zaměřené přednášky, diskusní shromáždění, dobročinné koncerty a jiné kulturní akce, vystupovali v tomto duchu v médiích, psali články, vydávali knihy a stejně jako naši národní buditelé tyto knihy prodávali pod cenou nebo je rozdávali.

Především je vyzýváme, aby vytrvali.

Neboť, jak kdysi prohlásil Jan Masaryk, „pravda vítězí, ale dá to fušku“. Pusťme se do té fušky, do hledání a prosazování pravdy. Proměňme svůj tekutý hněv v netekutou radost, pesimismus v optimismus, pasivitu v aktivitu. Nově vystavěná totalitní zeď dříve nebo později povolí. Nemůže nepovolit!

Vyzýváme všechny české občany dobré vůle, aby se připojili k Chartě 2012, kterou tímto zakládáme. Není třeba ji podepisovat, stačí vytvořit neviditelné, blíže neurčené společenství lidí podobných postojů a stejných cílů.

Zakladatelé a mluvčí Charty 2012:  

Táňa Fischerová

Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc

Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc

PhDr. Bohumil Sláma

Charta 2012

Po třiadvaceti letech se znovu hlásíme k revolučnímu roku 1989 a k české Sametové revoluci. Hlásíme se též k českému disentu a k Chartě 77, jejíž mnohé požadavky dodnes nejsou v celosvětovém, evropském ani českém prostoru naplněny.

Hlásíme k humanismu a etismu, ke všemu nosnému a pokrokovému, co v minulosti vyslovili největší světoví myslitelé a političtí reformátoři a co pozitivního lidstvo dosud ve všech kulturách, civilizacích a dobách vytvořilo. Zejména se hlásíme k evropské reformaci, osvícenství a modernismu. Z českých myslitelů se hlásíme zejména k Janu Husovi, Janu Amosovi Komenskému, Františku Palackému, Karlu Havlíčkovi, Tomáši Garriguovi Masarykovi a Václavu Havlovi.

V duchu Jana Husa, po Ježíšovi prvního velkého evropského reformátora, chceme „hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu a bránit pravdu až do smrti“.

V intencích pansofisty a „učitele národů“ Jana Amose Komenského chceme požadovat, „aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan, bez ohledu na církev, synodu, koncil - aby všichni byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého.“

Spolu s „otcem národa“ Františkem Palackým chceme věřit, že idea, na níž svět může „jedině pevně spočívat a prospívat, je úplná rovnoprávnost všech národů“.

Budeme se snažit naplňovat výzvu „syna národa“ a zakladatele české politologie Karla Havlíčka: „Nehodno je nám lekat a strachovat se před zlými: my nejsme slepými nástroji času ale jsme jeho páni, jsme sami tvůrci svého osudu. Nesténejme zdětile ale chopme se činu jako muži. Opírejme se statečně o svou moc a mějme pevnou důvěru, že neodolá moc zlého moci dobré.“

Budeme pokračovat v úsilí o plnou, skutečnou demokracii, jak ji budoval „prezident osvoboditel“,  největší český filozof a jeden největších světových politiků 20. století Tomáš Garrigue Masaryk: „Naší metodou bude realismus prováděný důsledně také v politice: pravda se musí stát vůdčím pravidlem všeho našeho veřejného konání – doma, uvnitř mezi sebou i navenek.“ Chceme respektovat Masarykovo „nové náboženství“, blízké unitářství, připouštějící agnosticismus i ateismus: „Náboženství je ústřední a vůdčí duchovní životní silou, je úsilím o nový život, o nové a vyšší životní hodnoty.“

Neméně se budeme snažit o naplnění odkazu „posledního velkého Čecha“ Václava Havla: „Žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a mnohým z nás se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket. Jen málokteří z nás dokážou nahlas zvolat: mocní by neměli být všemocní!“

Nelze bohužel než konstatovat, že dnešní svět se ocitl ve stavu nového absolutismu, plutokratismu, u nás obzvlášť bezuzdného.

Nelze ovšem propadat beznaději, je třeba se naopak bránit. Je nepochybné, že i tento „nový řád světa“ dříve nebo později zanikne; jde jen o to, za jakých okolností.

Je nutná nová revoluce, neboť všemocní tohoto světa se své moci a svých výsad nevzdají dobrovolně. Je bohudík možno využít toho, že jsme civilizovaní lidé a že naše revoluce může být úspěšná i bez násilí, že může být opět sametová.

Především ale musí být evolucí, založenou na osvětě, šířící „pansofickou“, nefragmentární vzdělanost a kritické myšlení. Pouze tak bude možno zabránit tomu, aby veřejnost nebyla vždy znovu a znovu manipulována. Je třeba angažovanosti všech, kdo se považují za vzdělané a za lidi dobré vůle.

Charta 2012 vychází z modernismu a vyhlašuje neomodernismus. Modernismus jako filozofický, ideový a náboženský myšlenkový proud,integrující prověřené poznatky lidstva do současné, to je vždy aktuálně moderní doby, vyjadřuje zejména těmito tezemi:

- pravda existuje, byť je lidskému rozumu v různých stupních dosažitelná až nedosažitelná

- existuje pokrok, v poznání a v celospolečenském i individuálním smyslu

- člověk má schopnost i povinnost uplatňovat svobodnou vůli odpovědným, konstruktivním a etickým způsobem       

- dobro jako důsledek poznání v průběhu dějin narůstá, byť je v neustálém konfliktu se zlem

- vůdčími silami pokroku a dobra jsou morálka, informovanost a kriticko-realistické myšlení

- pravda podmiňuje dobro a dobro a pravda podmiňují pokojný život lidí a všeho živého.

Neomodernismus, poučen postmodernismem, se brání absolutizaci a monopolizaci pravdy a překonává přílišnou modernistickou víru v pokrok a dobro.

V otázce víry v transcendentno vychází z Masarykova „nového náboženství“, rozšiřuje je však o  novodobé unitářství, to je přijímá nosné ideje i z jiných náboženství. Jako základní vyslovuje tyto teze:  

- v existenci boha lze věřit, lze ji však zpochybňovat i popírat

- Mojžíš, Ježíš, Budha, Mohamed a zakladatelé všech ostatních náboženství se narodili, žili a zemřeli jako pozemští lidé                                                       

- racionální myšlení, věda a filozofie žádné náboženství nevylučují, ale naopak je mohou a musí korigovat a obohacovat.

Charta 2012 vychází z přesvědčení Karla Čapka, že pravda je silnější a trvalejší než moc a přijímá za své sokolské heslo „ni zisk, ni slávu“, heslo Tomáše Garrigue Masaryka „nebát se a nekrást“ a heslo Václava Havla „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“.

Charta 2012 chce přispět k tomu, aby nejen u nás, ale v celém světě lidé pracovali a žili důstojně, jako svobodní, zodpovědní a šťastní občané.

(souhlasíš-li, pošli dál)