Já bych na věc nekoukal z pozice náboženské denominace, ale spíše z pozice evropského ducha. Poté, co (mimochodem ještě jednotně katolická) Evropa navázala na antickou vzdělanost, poté (co zpočátku ještě pouze církevní školství) začalo dbát o šíření a rozvoj vzdělanosti, se člověk osvobozoval od dogmat nebo pseudodogmat. Evropský duch se rozvíjel částečně ve spojení s náboženstvím, částečně a stále více nezávisle na něm.

Rozdíl mezi katolickými a protestantskými zeměmi ale nevidím v samotné konfesi, jako spíše v tom, co rozdílnost konfesí způsobilo. Vezměte si rozdrobené německé země nebo vždy poněkud svou Anglii na straně jedné a rakouské císařství s politickou jednotou trůnu a oltáře na straně druhé. Přitom v samotném Rakousko-Uhersku byl mezi vesměs pouze katolickými zeměmi dost zásadní ekonomický a "technologický" rozdíl, takže denominací to nebude.

"Evropský duch" se vyvinul dnes už nepředstavitelně tvrdým, těžkým a zdlouhavým bojem kritického myšlení s nekritickým. Začal mimo jiné upálením Jana Husa a končil dodnes plně nedokončeným bojem za Darwinovu teorii, která katolicismu zasadila jen téměř smrtelnou ránu.

Ja bych ten zacatek posunul nekam do Antiky. a konec je zatim v nedohlednu.

Ano, a právě katolicismus zavinil, že ideje řecké demokracie zamrzly až do renesance a reformace.

Vsak ona demokracie taky neni zadny terno. To vedel uz Aristoteles

A stal se oporou katoilicismu.

Není to tak úplně pravda. V prvé řadě evropská vzdělanost přišla skrze katolickou církev. Později se přirozeným vývojem stala na ni nezávislá, mnohdy šla s ní do konfliktu, což je samozřejmě správný vývoj.

Upálení Husa však nelze úspěšně, aniž bychom skončili u klišé, nazvat konfliktem nekritického myšlení s kritickým. Tehdy totiž již na univerzitní půdě existovala poměrně svobodná a církví tolerovaná svobodná debata. Hus však šel aktivně v první řadě ne proti církevnímu učení, ale proti církvi jako takové. On inicioval svůj spor v Římě, jehož vyvrcholením byla Husova dobrovolná účast v Konstanz. Hus si proti sobě popudil spolubratry, které paušálně (a mnohdy velmi nespravedlivě) odsuzoval.

Dalším klišé je Darwin. Darwinova vědecky potvrzená evoluční teorie spolu s kosmologickými poznatky udělala konec především tomu, co mimochodem do jisté míry predikoval již středověký scholastik Tomáš Akvinský - že poznání rozumu nikdy nemůže být v konfliktu s vírou (skutečnou, zdravou), tedy že tam, kde si víra činí nároky na popření rozumového poznání, je něco špatně.

Zejména vysocí církevní představitelé, nikoli už tak církevní vzdělanci, se pokoušeli fundamentalisticky aplikovat biblické texty, tedy nejen v jejich věroučném významu. Toto se bohužel dlouho rozbíjelo. Zatímco již mnozí progresivní křesťané neměli s Darwinem problém v devatenáctém století, dosud mnozí nejen katoličtí bibličtí fundamentalisté tvrdě odmítají, co jde byť i proti starým hymnům (kam patří hymny o stvoření světa především).

Je přitom příznačné, že tento pohled na "nedoslovné" pravdy bible NENÍ produktem osvícenství a reakce církve na vědecké poznání, ale byl uplatňován již v dobách Augustina a Origena.

Proč se katolíci dodnes drží tolika mýtů, dogmat a bludů?

Otázka by měla znít jinak: proč se někteří lidé drží mýtů, dogmat a bludů?

Někteří křesťané (a spíše než katolíci to jsou američtí protestanté) věří v doslovný popis stvoření v bibli. Budiž.

S dogmaty je to jinak. Každý nějaká máme. Ale skutečných katolických dogmat je daleko méně než to, co se za ně vydává. V podstatě jsou tam jen klíčové biblické pravdy. Čím méně, tím lépe.