Úvahy o našem polistopadovém vývoji v médiích nedoznívají a je to dobře: je třeba neustále posilovat národní paměť a čistit ji od mýtů. V minulosti jsme několkrát dostali, vesměs ne vlastní vinou, téměř smrtelné rány, a vždy jsme se z nich nakonec vzpamatovali. V současné době se zdá, že opět ožíváme...
V dávné minulosti nám největší ránu zasadila Bílá Hora, avšak tehdy jsme si za to ještě mohli hlavně sami. Prvotní příčinou byl rozštěp husitského hnutí (a jak nám naše rozštěpení, pánové Klausi a Zemane, škodí dnes?), který znamenal, že jsme se v Evropě neprosadili a Evropa - tehdy výhradně katolická - na nás zanevřela, což s několika málo krátkými přestávkami trvá dodnes. Po Vestfálském míru jsme se z evropské politiky na staletí vytratili. Naši reformaci, která později sehrála rozhodující úlohu v evropských a amerických dějinách, neboť vyústila v osvícenství a byla potom rozhodující příčinou euroamerického hospodářského rozmachu, prosadil až Luther, který se označoval za husitu.
Tím, že jsme se ocitli na periferii evropského dění, jsme značně ztratili, mimo jiné z toho důvodu, že od nás nejen odcházely nejlepší "mozky", ale téměř žádné jiné k nám nepřicházely. (Proto dnes mají například Rakušané mnohem víc Nobelových cen než my.) Přiznejme si bez obalu, že nyní už opět trpíme komplexem méněcennosti, který v 19. století vyústil v přehnané vlastenectví, aby po roce 1948 přešel do opaku: moc o tom nemluvíme, ale za to, že jsme Češi, se ve skrytu duše stydíme a "hojíme" se snad jen na hokejistech a tenistech.
Dnes skoro směšné vlastenectví bylo hnací silou našeho kulturního a následně i hospodářského rozvoje v průběhu 19. století. Naše narůstající sebevědomí však bylo zpočátku postaveno na falši, na Hankových Rukopisech, a teprve až jsme poněkud ozdravěli, jsme je odmítli. Nejsebevědomější jsme byli v roce 1928, kdy jsme byli jednou z kulturně i hospodářsky nejbohatších zemí Evropy a ideově jsme byli díky Masarykovi v čele světového vývoje. Částečně jsme se tomu přiblížili v šedesátých letech, kdy byly v nejlepším věku "děti 1. republiky", nejen nositelé Nobelových cen Heyrovský a Seifert, ale též Firkušný, Kubelík, Kundera, Forman a mnoho dalších, včetně Havla, Suchého, Svěráka aj.
Přežili jsme Mnichov 1938, a jak to vyjádřil Benešův spolupracovník Prokop Drtina, "Československo nezaniklo vlastní vinou, ale kvůli nevědomosti ostatního světa".
Přežili jsme i Únor 1948. Srpen 1968 byl ještě větší ranou, neboť byl doražením tonoucího.
To vše nás jen ještě víc oslabilo. Dál cituji z připravované knihy Proroci a Faustové: "Prezident Beneš, přestože po Masarykovi a před Havlem nejlepší, nejvzdělanější a mezinárodně nejúspěšnější český politik (jeho mimořádnou vzdělanost a z toho pramenící argumentační převahu uznávali i Churchill a de Gaule), se dopustil tří osudových (odpustitelných?) chyb: v roce 1938 nařídil demobilizaci, v průběhu války byl příliš vstřícný vůči Stalinovi a po válce se zasadil o vyhnání českých Němců.
Nepřistoupil na jejich požadavek, aby byli odsunuti jen vysloveně aktivní nacisté, což mělo za následek řadu negativních ne-li zhoubných následků:
1. Československo ztratilo necelé 2,5 miliony obyvatel, převážně zdatných a poctivých zemědělců, řemeslníků, techniků, manažerů a obchodníků. České pohraničí po jejich odchodu značně a nenávratně zpustlo.
2. Za jejich přítomnosti by komunisté nevyhráli volby v roce 1946, a v roce 1948 by proto pravděpodobně ke komunistickému převratu nedošlo.
3. Odchodem Němců jsme ztratili přímý kontakt s němčinou, po staletí hlavním zdrojem naší informovanosti o Západě, v němž Německo jako do roku 1933 nejkulturnější národ světa hrálo prvořadou roli. Tato ztráta byla dovršena po roce 1948, kdy němčinu na českých školách všech stupňů nahradila ruština.
Po Únoru 1948 komunisté přešli do odkrytého útoku, maskováni již jen propagandou. Nastala padesátá léta, řízená sovětskými poradci a naplněná terorem a strachem.
Poslední následná fáze, po roce 1968, byla vlastně resovětizací. Používala sice méně drastických, ale stejně perfidních a účinných metod. Z hlediska vývoje mentality českého národa měla fatální následky. Nejen proto, že se znovu obnovil a stabilizoval ‚socialismus‘, ale především proto, že ve společnosti se upevnily primitivní poloasijské normy myšlení a chování. Stalinismus u nás začal trvat již příliš dlouho. Společnost ztratila poslední ideály, emigrací mnoha nejlepších lidí byla ‚decerebrována‘ a chronicky onemocněla."
Naše ideová, morální, kuturní i ekonomická nemoc se, přes mnoho příznivých faktorů, po Listopadu ještě zhoršila, hlavně působením "dětí komunismu" v čele s Klausem a Zemanem.
Stále však máme jednu velkou výhodu: ideu českou, zosobněnou Palackým, Havlíčkem, Masarykem, Čapkem a Havlem.
V současné době můžeme a musíme jít proti upadání Západu, který je dnes opět "nevědomý". Máme dokonce potenciály Západ předejít. V Masarykově poselství k parlamentu a národu z roku 1928, k 10. výročí Československé reubliky, je věta: "Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali, a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a - což je ještě důležitější - důvěry nás samých, nás všech."
Nechť se na mne antiintelektuálové a ekonomisté nezlobí: rozhodují vyšší ideje a ideologie. Je to nevývratný dějinný imperativ. Ekonomika je druhotná, následuje až po celkové ideové ozdravě společnosti.
Budeme schopni vrátit se k idejím naší minulostí?
Budeme schopni docenit význam T. G. Masaryka a Václava Havla?
Evropa a celý svět měl po roce 1989 Masarykovy-Havlovy ideje k dispozici, ale přezíravě je přehlédl.
Pokud na ně nenavážeme a nebudeme je dál rozvíjet alespoň my, nikam dál se nedostaneme, a budeme dál upadat podobně jako současný Západ.
V opačném případě se staneme předvojem stejně jako po roce 1918. Překonáme komplex méněcennosti a nebudou nám zbývat jen hokejisté a tenisté.
Jak to věděl už Havlíček, jedinou cestou je široce podložená vzdělanost, kulturnost, soudnost a mravní integrita.
Masaryk k tomu (jakoby) dodává: "Potřebujeme idejí, idejí živých a velikých, a nebudeme malí".
Máme je, jen je nesmíme přehlížet.
