Když tibetský Dalajláma vyjádřil obavu, že je možná poslední, zabolelo mne to a současně mne to i potěšilo: naznačil tím, že se zbavuje dávných nadpřirozených kořenů budhismu. Po unitářství je budhismus vírou nejvíc zbavenou mýtů, a proto je z "nekřesťanských" věrouk (vyspělému) evropskému myšlení nejblíž. Proto je i můj přítel, duchovní pražských unitářů Petr Samojský, do jisté míry budhistou.
Prvotním cílem všech prospěšných náboženství je pomoci lidem k tomu, aby se jim vedlo a žilo lépe. Tuto jejich kladnou stránku uznával i ne-li největší, tak jistě nejpřínosnější filosof všech dob, Sokrates (osvícenci, Masaryk, Popper aj. na něj jen navázali). Budha byl především psychoterapeut.
V Indii, v dnešním Pákistánu a Bangladéši, byl budhismus smeten agresivním islámem. Dopadl, jak často dopadají všichni příliš dobří lidé a všechny "příliš" dobré ideologie.
Proč si Václav Havel tak dobře rozuměl s Dalajlámou a proč prohrál s agresivním Klausem?
Proč je unitářství, přestože se opírá o Sokrata, o jiná slavná jména a především o řadu silných a nevývratných myšlenek, u nás "nejslabší" církví?
Proč se neujalo Masarykovo "nové náboženství"? Jen proto, že je Masaryk jako svou osobní víru nikomu nevnucoval?
Proč naše d e m o k r a c i e trpí, že katolická církev ruku v ruce s Vatikánem a u t o k r a t i c k y utlačuje ostatní církve? Tak, jak si to od středověku dodnes neodvykla?
Proč ji naše demokracie dokonce podporuje v tom pro všechy církve a všechna náboženství nejzhoubnějším - v ryze hmotných zájmech?
