V Hořejšových Toulkách českou minulostí jsem našel pouze dvě chyby: že Havlíček byl antisemita a že Smetana měl pravděpodobně lues.
(Historikové v nich pravděpodobně najdou chyby další, to však nic nemění na tom, že Toulky jsou skvělé.) Za chybu týkající se Smetany Petr Hořejš nemůže, neboť byla odhalena až před nedávnem - Smetanova hluchota byla způsobena úrazem v dětství. Ale jak tomu bylo s Havlíčkem?
Havlíček neměl Židy rád, zejména jako člověk prosazující morálku, avšak při jeho soudnosti a realismu ho za antisemitu považovat nelze: „Když si bez všelijakých předsudků a trochu protřelejším okem ze známosti člověčenstva nynější stav židů povážíme, shledáme hned, že právě jejich bývalá poroba a nedostatek stejného práva s námi je přivedl na nynější stupeň jejich obyčejů a způsobů, a že oni sami buď jsou jen málo nebo jen docela nic vinni na své nynější pokaženosti. Staré vlády obyčejně dřely židy v pravém smyslu toho slova, žádaly na nich daně tak veliké, že skutečně na poctivý způsob nebylo možno tolik vyzískat, neboť tyto vlády považovaly židy jako nějaké živé stříbrné a zlaté doly, z kterých se ustavičně dá těžit; kromě toho byl žid dle nekřesťanských a pravému duchu Kristovu zcela protivných tehdejších předsudků vyloučen z nejhlavnějších lidských práv – nesměl kupovat statky a pozemky, nesměl provozovat jisté živnosti, ba i právo k ženění musel koupit za nesmírnou peněžitou cenu, a při tom v životě zakoušet největší potupy a odstrkování. Jest divu, že při tom neměl žádné lásky ke křesťanům takto nekřesťansky s ním jednajícím? Stran židů může se vším právem říci: jak jste si je vychovali, tak je i máte. Nelze však pochybovat, že židé dosáhnuvše s námi stejného práva, časem velikou část svých nectností odloží, poněvadž tyto nectnosti neleží snad v povaze izraelitského kmene, nýbrž v okolnostech. Přesvědčíme se brzy, že emancipace židů nám vcelku ani dost málo neuškodí, nýbrž ještě prospěje, jakož musí prospět každá spravedlivá věc.“
Buďme tedy vůči Židům spravedliví také my a dnes: i nadále na jedné straně čelí neoprávněným nenávistným kampaním, na druhé straně zdaleka ne všichni jsou neviňátka. Patří mezi ně Nicholas Winton i Lev (překládej: král šelem) Trockij, u nás spisovatel-humanista Egon Hostovský i … … Vladimír Železný.
Mně osobně především vadí, že Židé bývají často šedými eminencemi tahajícími za nitky, v ekonomice, politice i v médiích. Dosáhli například toho, že holocaustu (který byli jistě příšerný) využívají k tomu, aby jakákoli kritická zmínka o nich byla chápána skoro jako projev antisemitismu. Nebo že úspěšně zapírají skutečnost, že Izrael vznikl násilím a terorem.
(Už jen proto v něm Židé nenalezli vytoužený klid, naopak, je trvalým ložiskem napětí, ohrožujícím nejen je, ale též světový mír. Je jedním z klíčových zdrojů nenávisti muslimů vůči Západu, zejména vůči USA, které ho donedávna podporovaly, mimo jiné „díky“ židovským lobby.)
My bychom se „dlouhodobými nadstandardními vztahy s Izraelem“ pyšnit neměli. Když jsme mu v roce 1947 pomohli, bylo to proto, že už tehdy jsme byli Stalinovy pohůnky: Stalin, který Židy nenáviděl, tehdy nakrátko obrátil, protože si myslel, že Izrael bude socialistický (kibucy atd.) Dlouhodobě dobré vztahy s Izraelem nemáme, neboť jsme na něj pak čtyřicet let jen plivali.
A už vůbec bychom se neměli pyšnit rektoskopií vůči Izraeli dělanou Zemanem, provázenou nehoráznými výroky, jedněmi z těch mnoha, kterými nám dělá ve světě ostudu.
Izraelci a Palestinci, to není bílá a černá, ale dvě tmavě šedé. Těžko říci, která je tmavější.
