Co má hilsneriáda společné se sobotkiádou

7. 02. 2016 9:32:31
Věřím, že naprostá většina diváků, kteří sledovali první díl televizního filmu Zločin v Polné, ho pochopili správně: šlo o zápas zdravého rozumu s rozumem nezdravým, mýtickým, demagogickým a uchylujícím se ke lžím.

(Pro ty, kdo film promeškali: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10430569618-zlocin-v-polne/214512120250001-zlocin-v-polne-1-2/; dnes večer Čt vysílá druhý díl.)

První díl končí dopisem T. G. Masaryka jinému „pravdaláskaři“, advokátovi Auředníčkovi, který se Hilsnera ujal (bez nároku na honrář – kolik takových advokátů dnes je?):

Vážený pane doktore,

...několik dní jsem přemýšlel o svém postoji k této polenské aféře a rozhodfl jsem se jednat. Podávám protest proti výsledku kutnohorského procesu a žádám jeho revizi. Do duše mne zranilo, kolil zde bylo nestoudnosti, nemyšlení, ukvapenosti a k tomu přímo nelidskosti a ukrutnosti... Vášnivě se přidávám k jeho obhajobě, protože nemohu jinak, protože musím.

V úctě

Tomáš Garrigue Masaryk

Filosof Milan Machovec o hilsneriádě před lety napsal: „Po myšlenkovém dozrání prvním velkým bojem – a v jistém slova smyslu nejobtížnějším a nejbolestnějším zápasem jeho života vůbec (jak sám nejednou vyznal) – byla ‚hilsneriáda‘ kolem roku 1900. Hilsnerova aféra představuje Masarykovou zásluhou jeden z mravně nejpozoruhodnějších bojů, jaký kdy byl u nás veden – i kdyby Masaryk dříve ani později nic jiného nevykonal, jen proto, pro tuto vlastně epizodu jeho života, mu musí patřit úcta každého čestného člověka. V čem byl zvláštní význam hilsneriády? Dřívější rukopisný boj – na nějž hilsneriádou Masaryk ovšem organicky navázal – byl jistě, například z hlediska obrody české vědy a kultury, významnější, pozdější Masarykovy boje zase z hlediska české politiky zase významnější, ale z osobního hlediska Masarykova byla Hilsnerova aféra tím nejtěžším, již proto, že v jiných zápasech měl kolem sebe ne mnoho, ale přece dost pozoruhodných spolupracovníků (krásné bylo například v rukopisném zápase bojovat i proti velké většině, stojí-li po boku takoví lidé jako Jan Gebauer či Otakar Hostinský!), podobně i později za války, ale v hilsneriádě stál Masaryk takřka úplně sám, štván takřka celou českou veřejností (a ti lepší z ní převážně jenom mlčeli), zrádcován i nedávnými přáteli, urážen, mravně posilován vlastně jen svou ženou a hrstkou nejvěrnějších.
Hilsnerova aféra má nejednu podobnost s Dreyfusovou aférou z téže doby ve Francii a sehrála podobné významné pokrokové-obrodné společenské poslání. V obojím případě šlo ne pouze abstraktně o odpor lidí proti antisemitismu a mytologizovanému nacionalismu, o nějaké ‚protokolování si ušlechtilosti‘ (to může kdykoliv učinit i každý slaboch), ale o velmi konkrétní boj proti nelidským důsledkům jejich rozběsněných vášní, proti hanebné zvůli na slabším, proti nadřazení ‚národní morálky‘ a ‚národní cti‘ nad skutečnou lidskou čest a svědomí... V obojím případě stály chladný rozum a žhavé srdce na jedné straně proti chladným srdcím a hystericky rozvášněným mozkům na straně druhé. V obojím případě tu stál čestný inteligent, děsící se hanebnosti vlastního prostředí, vlastního národa a vrstvy, ve které pracoval, proti ní, stávaje se předmětem přívalu pomluv „komu cizímu tím slouží“ a komu je „zaprodán“... V obojím případě byl rozbit nepravý, mytizovaný nacionalismus, národy očištěny k příštím zkouškám: není jistě náhodou, že naopak Německo nějakou svou dreyfusiádu včas neprožilo a zaplatilo za to později strašlivou daň.
Určitá odlišnost od dreyfusiády – v relaci společenského smyslu obou afér celkem nepodstatná – tkví v tom, že Zola zápasil za prokázání neviny svého žida, postavy lidsky ne sice dvakrát sympatické, ale nicméně co do předloženého nálezu naprosto nevinné, kdežto v polenském procesu nešlo o vinu či nevinu, nýbrž o způsob vedení procesu proti pravděpodobnému viníkovi, navozujícího jisté obdobné důsledky. Zola obžaloval vojáky, že zfalšovali dokumenty a obžalovali nevinného, Masaryk obžaloval soudce a žurnalisty, že využili pravděpodobné viny – sadistického zločinu – k tomu, aby pomocí různých náznaků, zámlk, ochotou vyzvednout to či ono, ‚nevidět‘ a zamlčet jiné skutečnosti, vylíčili věc tak, aby byla podpořena stará pověra o rituálních vraždách, páchaných prý židy na křesťanech. Situace Masarykova byla proto i mnohem obtížnější než Zolova, neboť Zola bojoval za nevinného, a to jej mravně podporovalo, kdežto Masaryk se rval o způsob přístupu k vině snad pravděpodobné, bojoval proti lidské lehkomyslnosti v přisuzování viny a v posuzování motivů proti principu manipulace veřejného mínění moderními žurnalistickými prostředky a proti nátlaku takto manipulovatelného veřejného mínění na soud, proti ‚justici zájmů‘, tedy proti jedné z nejstrašnějších a nejvíc znelidšťujících tendencí celé nové doby, jak teprve další průběh dvacátého století ukázal zvláště drasticky. Tím, že Masaryk dovedl snést nesmírné utrpení a ponížení, kdy se ze „zaprodance Němců“ stal „zaprodanec židů“, že však svým utrpením aspoň u části právníků, žurnalistů a progresivní inteligence vůbec na žhavost tohoto nebezpečí upozornil, tím jistě nemohl přemoci tuto strašlivou demoralizující tendenci v justici a z ní vyplývající smrtelné nebezpečí radikální demoralizace, ale nepochybně ji oslabil, pomohl probudit síly zápasu proti ní.
Brzy poté následující několikaleté boje proti klerikalismu a za akademickou svobodu vědcova svědomí (aféra s katechety, Wahrmundova aféra aj.) měly obdobný očistný smysl: zde šlo zejména o to rozbít staletá pouta ‚konstantinismu‘, to je staletími zakotvenou symbiózu křesťanství se světskou mocí. Byl to předpoklad také k demystifikaci světské moci, k jejímu očištění od mytizujících postojů, ale i k možnosti v křesťanské látce a tradici odlišovat složky mýtické od složek antropologicky cenných a k možnosti probudit o to zájem v širší veřejnosti.
V posledních letech před válkou Masaryk již bystře rozpoznává, že se v Evropě připravuje nějaký velký otřes, pravděpodobně vojenský konflikt. Proto si znovu vybojuje vstup do říšské rady jako poslanec a snaží se i z hnutí svých spolupracovníků – „realistů“ – vytvořit složku politickou. Jeho zápasy ve vídeňském parlamentě, zejména proti ministru Aehrenthalovi, proti jeho jihoslovanským machinacím (při nichž Masaryk svým odhalením zachránil život desítek Jihoslovanů) , nebyly náhodné: vídeňská politika již začala soustřeďovat plány k nástupu proti Srbsku. V těchto aférách se vlastně Masaryk – šedesátiletý – teprve dostává na ryze politické fórum, předznamenávaje tak období vrcholné politické aktivity za první světové války...”

O co šlo v Hilsnerově aféře je dnes jasné, i proto, že není těžké zaujmout střízlivé stanovisko k událostem, které se staly dávno a které se proto nyní už nikoho přímo nedotýkají.

Mnohem těžší je zaujmout podobné stanovisko k událostem současnosti, které vyvolávají podobné vášně, „nestoudnosti, nemyšlení, ukvapenosti a k tomu přímo nelidskosti a ukrutnosti“.

Vážení neskalní Zemanovi zastánci („skaláci“ jsou neovlivnitelní), nedokážete přece jen pootevřít oči a probudit se? Bohuslav Sobotka sice není ohrožen na životě (doufejme, že kalašnikov proti němu nikdo nepoužije), avšak jde jen zdánlivě o méně.

Je ohrožen jeho politický život a s ním i život sociální demokracie i celé naší současné demokracie.

Zeman uplatňuje odvěkou mocenskou strategii „rozděl a panuj“. Snaží se rozložit českou společnost, stejně jako Putin se snaží rozložit Evropu.

Jde o nový boj nepravdy proti pravdě, zla proti dobru.

Autor: Bohumil Sláma | neděle 7.2.2016 9:32 | karma článku: 12.31 | přečteno: 894x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Katerina Kaltsogianni

Mám hlad!

Stojím u dveří české kamarádky a ona po mě hází stopky se zbytky jahod, které jedla. Tekly mi sliny, protože jsem měla hlad. Byli jsme tak chudí, že jahody nebo pomeranč byl pro nás nedosažitelný. Ten den jsem vyspěla.

16.2.2019 v 9:06 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 3 | Diskuse

Dáša Stárková

Poslední rok cítka

Jsem asi divná, ale nijak to neprožívám, ani předtím čtyřicet. Proč taky. Vrásky ani celulitida nezmizí, zadek se nezmenší, prsa ne-pushupnou, roky ani kila neubudou a holt nosím brýle na blízko. Nemládnu, ale stará se necítím.

16.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Martina Studzinská

Vážená profese

Poslední dobou se hodně píše o tom, že školy stárnou. Průměrný věk učitele je přibližně kolem padesátky. Mladí se do školství příliš nehrnou. Není divu, jejich pracovní podmínky nejsou právě nejluxusnější. Jak tomu bývalo dřív?

15.2.2019 v 21:01 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 398 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Život sám to vždy zařídí nejlíp

Asi každý zažil dobu, kdy ho život více či méně drtil. Když se za tím člověk ohlédne zpět, s prožitou zkušeností, může pochopit, co mu to „drcení“ dalo.

15.2.2019 v 20:42 | Karma článku: 12.24 | Přečteno: 193 | Diskuse

Pavel Vrba

Zaplať, nebo se to všichni dozvědí

Dnešní den začal jako každý jiný. Tedy až do doby, kdy mi jeden známý oznámil, že se dostal do svízelné situace. Obdržel totiž informaci, že je sledovaný a pokud nezaplatí, všichni se dozvědí, choulostivé informace i intimní.

15.2.2019 v 18:50 | Karma článku: 23.60 | Přečteno: 1199 | Diskuse
Počet článků 512 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1065

Psycholog, polyhistor, publicista a spisovatel; zakladatel dobročinného vydavatelství Atelier 89, autor knih Milostné koláže, Základy muškaření a Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk, editor knihy K.H.B. a T.G.M o svobodném myšlení, spoluautor knih Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012 a Věrni zůstaneme. Články publikuje nejčastěji na Aktuálně.cz.

Najdete na iDNES.cz