Co má hilsneriáda společné se sobotkiádou
(Pro ty, kdo film promeškali: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10430569618-zlocin-v-polne/214512120250001-zlocin-v-polne-1-2/; dnes večer Čt vysílá druhý díl.)
První díl končí dopisem T. G. Masaryka jinému „pravdaláskaři“, advokátovi Auředníčkovi, který se Hilsnera ujal (bez nároku na honrář – kolik takových advokátů dnes je?):
Vážený pane doktore,
…několik dní jsem přemýšlel o svém postoji k této polenské aféře a rozhodfl jsem se jednat. Podávám protest proti výsledku kutnohorského procesu a žádám jeho revizi. Do duše mne zranilo, kolil zde bylo nestoudnosti, nemyšlení, ukvapenosti a k tomu přímo nelidskosti a ukrutnosti… Vášnivě se přidávám k jeho obhajobě, protože nemohu jinak, protože musím.
V úctě
Tomáš Garrigue Masaryk
Filosof Milan Machovec o hilsneriádě před lety napsal: „Po myšlenkovém dozrání prvním velkým bojem – a v jistém slova smyslu nejobtížnějším a nejbolestnějším zápasem jeho života vůbec (jak sám nejednou vyznal) – byla ‚hilsneriáda‘ kolem roku 1900. Hilsnerova aféra představuje Masarykovou zásluhou jeden z mravně nejpozoruhodnějších bojů, jaký kdy byl u nás veden – i kdyby Masaryk dříve ani později nic jiného nevykonal, jen proto, pro tuto vlastně epizodu jeho života, mu musí patřit úcta každého čestného člověka. V čem byl zvláštní význam hilsneriády? Dřívější rukopisný boj – na nějž hilsneriádou Masaryk ovšem organicky navázal – byl jistě, například z hlediska obrody české vědy a kultury, významnější, pozdější Masarykovy boje zase z hlediska české politiky zase významnější, ale z osobního hlediska Masarykova byla Hilsnerova aféra tím nejtěžším, již proto, že v jiných zápasech měl kolem sebe ne mnoho, ale přece dost pozoruhodných spolupracovníků (krásné bylo například v rukopisném zápase bojovat i proti velké většině, stojí-li po boku takoví lidé jako Jan Gebauer či Otakar Hostinský!), podobně i později za války, ale v hilsneriádě stál Masaryk takřka úplně sám, štván takřka celou českou veřejností (a ti lepší z ní převážně jenom mlčeli), zrádcován i nedávnými přáteli, urážen, mravně posilován vlastně jen svou ženou a hrstkou nejvěrnějších.
Hilsnerova aféra má nejednu podobnost s Dreyfusovou aférou z téže doby ve Francii a sehrála podobné významné pokrokové-obrodné společenské poslání. V obojím případě šlo ne pouze abstraktně o odpor lidí proti antisemitismu a mytologizovanému nacionalismu, o nějaké ‚protokolování si ušlechtilosti‘ (to může kdykoliv učinit i každý slaboch), ale o velmi konkrétní boj proti nelidským důsledkům jejich rozběsněných vášní, proti hanebné zvůli na slabším, proti nadřazení ‚národní morálky‘ a ‚národní cti‘ nad skutečnou lidskou čest a svědomí… V obojím případě stály chladný rozum a žhavé srdce na jedné straně proti chladným srdcím a hystericky rozvášněným mozkům na straně druhé. V obojím případě tu stál čestný inteligent, děsící se hanebnosti vlastního prostředí, vlastního národa a vrstvy, ve které pracoval, proti ní, stávaje se předmětem přívalu pomluv „komu cizímu tím slouží“ a komu je „zaprodán“… V obojím případě byl rozbit nepravý, mytizovaný nacionalismus, národy očištěny k příštím zkouškám: není jistě náhodou, že naopak Německo nějakou svou dreyfusiádu včas neprožilo a zaplatilo za to později strašlivou daň.
Určitá odlišnost od dreyfusiády – v relaci společenského smyslu obou afér celkem nepodstatná – tkví v tom, že Zola zápasil za prokázání neviny svého žida, postavy lidsky ne sice dvakrát sympatické, ale nicméně co do předloženého nálezu naprosto nevinné, kdežto v polenském procesu nešlo o vinu či nevinu, nýbrž o způsob vedení procesu proti pravděpodobnému viníkovi, navozujícího jisté obdobné důsledky. Zola obžaloval vojáky, že zfalšovali dokumenty a obžalovali nevinného, Masaryk obžaloval soudce a žurnalisty, že využili pravděpodobné viny – sadistického zločinu – k tomu, aby pomocí různých náznaků, zámlk, ochotou vyzvednout to či ono, ‚nevidět‘ a zamlčet jiné skutečnosti, vylíčili věc tak, aby byla podpořena stará pověra o rituálních vraždách, páchaných prý židy na křesťanech. Situace Masarykova byla proto i mnohem obtížnější než Zolova, neboť Zola bojoval za nevinného, a to jej mravně podporovalo, kdežto Masaryk se rval o způsob přístupu k vině snad pravděpodobné, bojoval proti lidské lehkomyslnosti v přisuzování viny a v posuzování motivů proti principu manipulace veřejného mínění moderními žurnalistickými prostředky a proti nátlaku takto manipulovatelného veřejného mínění na soud, proti ‚justici zájmů‘, tedy proti jedné z nejstrašnějších a nejvíc znelidšťujících tendencí celé nové doby, jak teprve další průběh dvacátého století ukázal zvláště drasticky. Tím, že Masaryk dovedl snést nesmírné utrpení a ponížení, kdy se ze „zaprodance Němců“ stal „zaprodanec židů“, že však svým utrpením aspoň u části právníků, žurnalistů a progresivní inteligence vůbec na žhavost tohoto nebezpečí upozornil, tím jistě nemohl přemoci tuto strašlivou demoralizující tendenci v justici a z ní vyplývající smrtelné nebezpečí radikální demoralizace, ale nepochybně ji oslabil, pomohl probudit síly zápasu proti ní.
Brzy poté následující několikaleté boje proti klerikalismu a za akademickou svobodu vědcova svědomí (aféra s katechety, Wahrmundova aféra aj.) měly obdobný očistný smysl: zde šlo zejména o to rozbít staletá pouta ‚konstantinismu‘, to je staletími zakotvenou symbiózu křesťanství se světskou mocí. Byl to předpoklad také k demystifikaci světské moci, k jejímu očištění od mytizujících postojů, ale i k možnosti v křesťanské látce a tradici odlišovat složky mýtické od složek antropologicky cenných a k možnosti probudit o to zájem v širší veřejnosti.
V posledních letech před válkou Masaryk již bystře rozpoznává, že se v Evropě připravuje nějaký velký otřes, pravděpodobně vojenský konflikt. Proto si znovu vybojuje vstup do říšské rady jako poslanec a snaží se i z hnutí svých spolupracovníků – „realistů“ – vytvořit složku politickou. Jeho zápasy ve vídeňském parlamentě, zejména proti ministru Aehrenthalovi, proti jeho jihoslovanským machinacím (při nichž Masaryk svým odhalením zachránil život desítek Jihoslovanů) , nebyly náhodné: vídeňská politika již začala soustřeďovat plány k nástupu proti Srbsku. V těchto aférách se vlastně Masaryk – šedesátiletý – teprve dostává na ryze politické fórum, předznamenávaje tak období vrcholné politické aktivity za první světové války…”
O co šlo v Hilsnerově aféře je dnes jasné, i proto, že není těžké zaujmout střízlivé stanovisko k událostem, které se staly dávno a které se proto nyní už nikoho přímo nedotýkají.
Mnohem těžší je zaujmout podobné stanovisko k událostem současnosti, které vyvolávají podobné vášně, „nestoudnosti, nemyšlení, ukvapenosti a k tomu přímo nelidskosti a ukrutnosti“.
Vážení neskalní Zemanovi zastánci („skaláci“ jsou neovlivnitelní), nedokážete přece jen pootevřít oči a probudit se? Bohuslav Sobotka sice není ohrožen na životě (doufejme, že kalašnikov proti němu nikdo nepoužije), avšak jde jen zdánlivě o méně.
Je ohrožen jeho politický život a s ním i život sociální demokracie i celé naší současné demokracie.
Zeman uplatňuje odvěkou mocenskou strategii „rozděl a panuj“. Snaží se rozložit českou společnost, stejně jako Putin se snaží rozložit Evropu.
Jde o nový boj nepravdy proti pravdě, zla proti dobru.
Bohumil Sláma
Antisemitismus a antisemitismus
V Hořejšových Toulkách českou minulostí jsem našel pouze dvě chyby: že Havlíček byl antisemita a že Smetana měl pravděpodobně lues.
Bohumil Sláma
V čem mají muslimové pravdu: Milan Lasica nám všem, zejména našim „elitám“
Islám sice navázal na judaismus a křesťanství, ale v mnohém je opravil, byl ve své době pokrokový, a proto se muslimové na judaismus i křesťanství od počátku dívali a dodnes dívají přezíravě, mnozí pohrdavě.
Bohumil Sláma
Je potřebná Ústava Země?
Rád přiznávám, že Návrh ústavy Země, vypracovaný profesorem Masarykovy univerzity Josefem Šmajsem, s jehož textem jsem se seznámil před nedávnem, na mne silně zapůsobil.
Bohumil Sláma
Jak se dá onálepkovat i slovo kavárna
Když jsem v článku pro Aktuálně.cz (Názory, http://blog.aktualne.cz/blogy/bohumil-slama.php?itemid=26497) přiřadil našeho nynějšího prezidenta spolu s Le Penovou k lůze,
Bohumil Sláma
Co kdysi napsal Karel Čapek o jednom čelním politikovi-podnikateli
Čapek byl jedním z nejserióznějších prvorepublikových publicistů, avšak občas popustil uzdu své fantazii, když například napsal fantasmagorický-alegorický článek, z něhož jsem si dovolil vyjmout:
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Policie pátrá po dezinformátorovi Zítkovi. Nedorazil k soudu
Policie pátrá po dezinformátorovi Pavlu Zítkovi. V úterý odpoledne o tom informovala na svém webu....
Žalobce žádá pro Limberského a společníky peněžitý trest za vydírání
Peněžitý trest navrhuje státní zástupce pro čtyři aktéry schůzky v karlovarské kavárně, kterou...
Byla tam snaha mě zpochybnit, řekla Hynková Vrbová u soudu s Cimickým
Je důležité, aby se na oběti sexuálního násilí nahlíželo jako na ty, kterým se má věřit, ne je...
Na sídlišti v Písku někdo zastřelil ročního psa, majitel se teď bojí o děti
Neznámý člověk za bílého dne střelil vzduchovkou mladou fenku na zahradě na píseckém sídlišti...
Denní recepční - poloviční úvazek
Clarion Hotel Prague Old Town****
Praha
- Počet článků 512
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1072x