V restitucích nejde jen o komunisty, pane Vlku!

Kardinál Vlk se opět dopustil typické "vlčí" demagogie, když nyní stran restitucí zaútočil na jiné demagogy - na komunisty. Jako všichni extrémisté pohybující se na okraji ideového spektra je jim na jedné straně na hony vzdálen, na druhé straně jim je naopak velmi blízký: stejně zkresluje a překrucuje skutečnost. Je to ovšem průhledné (a opět typické): vynechává podstné věci a svádí pozornost publika na pole, o němž ví, že v něm bude "bodovat". 

Restituce, pane Vlku, si nepřejí jen komunisté a Lenka Procházková není soudružka, ale bývalá chartistka. A česká společnost byla "bezbožná" už dávno před Únorem, neboť v roce 1918 odmítla nejen rakouskouherskou teokracii ale též teokracii katolickou.                                                                                                                                                                                                                    Dál přejímám z článku, který jsem zaslal do Britských listů:                                                                Je-li u nás demokracie, je-li demokracie vládou lidu a nepřeje-li si církevní restituce většina našeho obyvatelstva, plyne z toho jediný závěr: je třeba je zrušit. Není pravda, že to není možné, protože jsou již uzákoněny, neboť zákony měnit lze, v tomto případě cestou referenda.                   Když se sociálně demokratický poslanec Jakubčík vyslovil v tom smyslu, že katolická církev za 2. světové války spolupracovala s nacisty a kardinál Duka se vyslovil v opačném smyslu, obojí byly polopravdy, avšak mnohem důležitější je, že to byly polopravdy pohybující se na povrchu, ne-li pouhé „slupce“ věci. Celá historie i současnost katolické církve je totiž mnohem horší, a nejhorší ze všeho je její učení jako celek - hlavně proto, že zatemňuje lidské myšlení a minimalizuje lidskou soudnost.                                                                                                                                                    Je pro to nekonečné množství dokladů a bylo o tom počínaje reformací a  osvícenstvím napsáno téměř nekonečné množství článků a knih, avšak katolická církev stále „drží jak turecká víra“ - a už jen to je jeden ze základních argumentů proti ní: brání zdravému lidskému rozumu, aby se prosadil a vytvářel si tak schopnost prosazovat se i v jiných sférách. V knize Historie Bible se píše, že již „na konci devatenáctého století se skutečně zdálo, že svět je místem bez Boha. Ateisté, kdysi odstrkovaná menšina, začínali ve vznešených otázkách morálky získávat půdu pod nohama… V době, kdy se rozpadalo tolik věroučných pravd… biblické texty sotva mohly poskytnou vědeckou jistotu… Racionální sklon moderní doby ve stále větší míře ztěžoval – ne-li přímo znemožňoval – západním křesťanům ocenit úlohu a hodnotu mytologie. Šířilo se proto tušení, že náboženské pravdy se musejí zakládat na skutečnosti a narůstaly hluboké obavy, že biblická kritika po sobě zanechá prázdné místo.“                                                                                                                  Každému soudnému člověku by mělo být jasné, že Bible a celé křesťanské učení je pouze velkým, rozvinutým mýtem - počítajícím se zázraky, zjeveními a jinými nesmysly - jehož počátky sahají do dob primitivního člověka, neschopného vysvětlit si přírodní a jiné úkazy, které ho děsily, a hledajícího proto oporu u bohů či boha (Abrahám žil v končící době bronzové). Starý i Nový „zákon“ nejsou ničím jiným než rozsáhlým antropomorfismem neboli projekcí lidských představ do oblastí, které lidský rozum přesahují.         Český ateismus či agnosticismus („přiznávám, že nevím“) je jednou z mála oblastí, kde jsme již delší dobu na špičce světového vývoje. Již „syn národa“ Karel Havlíček v Tyrolských elegiích užil věty „temná noc jak naše svatá církev“ a Masaryk, který z katolické církve vystoupil, když vyhlásila dogma o neomylnosti papeže, již ve své první vědecké práci Sebevražda vytvořil koncept „nového náboženství“ blízkého unitářství, tj. náboženství zbaveného naprosté většiny mýtů. Mimo jiné též tvrdil, že přechod od „zjevené“ víry ke kritickému myšlení je jednou z největších revolucí, která se v dějinách lidstva kdy udála. Byl tím v souladu například s Thomasem H. Huxleyem, který napsal: „Po souboji, o kterém nevíme, jak dlouho bude trvat, musí jeden nebo druhý vyklidit pole.“                                                                                                Nebyla nám ukradena nejen sametová revoluce, ale i Havlíčkova a Masarykova „náboženská revoluce česká“? Není namístě „druhý Island“?"